Co Vy na to pane soudní znalec na podlahy

VLIV vlhkosti podkladních vrstev na vady povrchových úprav

Doc. Ing. Jiří Dohnálek, CSc.            (1)
Ing. Pavel Dohnálek, Ph.D.               (2)

  1. Betonconsult s.r.o., V Rovinách 123, 140 00 Praha 4, Tel. 602 324 116, e-mail: Web: www.betonconsult.cz
  2. Betosan s.r.o., Na Dolinách 28, 147 00 Praha 4, tel.: 602 149 443, e-mail: Web: www.betosan.cz

Anotace:

Příspěvek popisuje důvody pro ověřování vlhkosti podkladních vrstev a upozorňuje na nelogičnost stávajícího přístupu, kdy je ověřována pouze vlhkost relativně tenké povrchové vrstvy v tloušťce 10 až 20 mm a zcela je opomíjen vliv vlhkosti, uzavřené v celém objemu podkladu. Příspěvek doporučuje používat in situ měření dynamické vlhkosti podkladu tak, jak to např. popisují americké normy ASTM F18 69-11 a ASTM D 4263-83. Pouze takto zjištěné vlhkosti umožní zhotovitelům, ale i investorům vyhnout se časo fatálnímu dodatečnému selhání povrchových úprav.

1. Úvod

Vztah povrchové úpravy a podkladu je zřejmý. Kvalitní, trvanlivá povrchová úprava vyžaduje přiměřeně kvalitní podklad.

Časté představy, že problematický podklad lze nahradit zázračnou povrchovou úpravou, je nerealistický.

Vyrovnané vlastnosti obou vrstev jsou obvykle nejspolehlivější zárukou funkčního výsloedku.

Základem je požadavek na hutnost podkladních vrstev, tedy jejich mechanické pevnosti, charakterizované obvykle pevností v tahu povrchových vrstev, případně pevnosti v tahu za ohybu či pevnosti v tlaku. V některých případech je požadovaná určitá drsnost povrchu.

 

Prakticky vždy však nechybí požadavek na vlhkost podkladu. Důvody pro omezení vlhkosti podkladu jsou tři:

  1. Zvýšená vlhkost podkladu znesnadňuje zakotvení povrchových úprav, a tedy jejich dlouhodobé spolehlivé fungování. Byť částečné zaplnění pórového systému vodou omezuje hloubku průniku penetrací, nebo znesnadňuje smočení vlhkých povrchů polymerními vrstvami.
  2. Zvýšená vlhkost podkladu, uzavřená difúzně méně prostupnou povrchovou úpravou, v řadě případů vyvolává vznik poruch (puchýřů, boulí).
  3. Zvýšená vlhkost podkladu s hygroskopiskou povrchovou úpravou vyvolává její objemové změny a často vede k tzv. miskovité deformaci dílčích prvků. I když jsou objemové změny, související s navlháním, vnímány především u dřeva, je tzv. vlhkostní roztažnost registrována i u takových materiálů, jako je např. kámen.

2. Vlhkost a transport vody v kapilárních pórech

Vlhkostí materiálu rozumíme množství vody, a to v jakémkoliv skupenství, obsažené v prostupném kapilárním pórovém systému hmoty. Standardně se vlhkost vyjadřuje v procentech, a to především hmotnostně (hmotnost volné či fyzikálně vázané vody v pórovém systému k hmotnosti pevné látky), případně objemově.

Voda je vnášena do stavebních hmot buď při jejich přípravě (beton, zdicí malty, omítky, stěrky na cementové bázi), případně proniká do hmoty ve formě srážek (déšť, sníh), v základových partiích pak může vzlínat ze zeminového prostředí, nebo být přítomna v suterénních oblastech jako tzv. spodní voda.

Svébytnou oblastí, která se zabývá transportními mechanizmy vody v pórézních ládkách, jsou sanace vlhkých staveb. V této oblasti se hledají veškeré strategie, které jsou schopny transport vody v pórovém systému látek omezit, nebo naopak u provlhlých materiálů vytvořit takové podmínky, které povedou k nastavení co nejnižší rovnovážné vlhkosti

Existují dva základní transportní mechanizmy.

Difúze je obvykle chápána jako transport vodní páry z oblastí s vyšším parciálním tlakem do partií s nižším tlakem. Vodní páry difundují prakticky každou pórézní látkou, v níž velikost kapilárních pórů je větší než 3 x 10-10 m. Propustnost materiálu pro vodní páry se podle norem vyjadřuje tzv. koeficientem propustnosti materiálu, nejčastěji však je vyjádřena formou tzv. srovnávací tloušťky vzduchové vrstvy sd,H2O.

Dalším mechanizmem je pak kapilární transport vlhkosti, který probíhá v závislosti na průměru pórů a smáčivosti materiálu. Z průměru pórů lze vyčíslit teoretickou výšku  vzlínání v důsledku kapilární elevace. Pokud uvažujeme např. průměr kapilár hodnotou 10-5 m, odpovídá výška vzlínání cca 1,5 m. Se zmenšujícím se poloměrem pórů roste výška vzlínání.

Z těchto stručných poznámek je zřejmé, že transport vlhkosti v pórových systémech stavebních látek je složitým procesem, který je závislý na řadě okrajových podmínek, zejména pak na teplotě, relativní vlhkosti okolního vzduchu, smáčivosti dané hmoty i charakteru, tedy objemu a distribuci jejího pórového systému.

U betonu a železobetonu je situace o to komplikovanější, že imperfekcemi, které umožňují prostup vodní páry difúzí, resp. vody v kapalné formě kapilární elevací, nejsou jen kapilární póry, ale i trhliny a mikrotrhliny nejrůznější šířky. Vzhledem k tomu, že objemové změny betonu jsou postupným procesem a významným způsobem souvisejí s postupným nastavováním rovnovážné vlhkosti (obvykel vysycháním) vyplývají z těchto procesů i nesilové napětové stavy, které dynamicky proměňují mikrostrukturu cementového tmele v betonu a postupně zvyšujícím se výskytem trhlin, resp. mikrotrhlin mění i jeho parametry z hlediska transportu vlhkosti.

Stejně jako navlhání souvisí s výše uvedenými parametry i dynamika vysychání stavebních materiálů. Jedná se o proces relativně velmi pomalý. Uváděné empirické vzorce udávají dobu vysychání, vyjádřenou ve dnech, jako kvadrátem tloušťky vysychající vrstvy v cm, násobený empiricky stanovenými redukčními konstantami, které se pohybují ve velmi širokém rozmezí. Podle těchto orientačních výpočtů může nastavování rovnovážné vlhkosti cihelného zdiva o tloušťce 45 cm trvat až 567 dní (1).

3. Měření vlhkosti

Běžně používané metody pro měření vlhkosti lze rozdělit do tří základních oblasti:

  1. Přímé gravimetrické zjišťování vlhkosti podle ČSN EN ISO 12 570. Předností metody je přímé stanovení vlhkosti bez použití kalibračních vztahů. Nevýhodou je obvykle delší čas, nezbytný k jejímu stanovení.
  2. Karbidová metoda, která stanovuje vlhkost na základě uvolňovaného acetylénu. Odebraný vzorek materiálu je podrcen a smíchán s karbidem vápenatým. Přítomná vlhkost materiálu vede k vývoji plynu, jehož objem (tlak) je následně měřen a pomocí kalibračního vztahu převeden na vlhkost.
  3. Elektrické metody kapacitní či odporové, jejichž přesnost je však výrazně závislá na typu použitého materiálu, obsahu solí v pórové vodě i absolutní vlhkosti. Běžně se uvádí, že u vlhkostí nad 6 % (hmotnostně) je přesnost těchto postupů již problematická.

V této souvislosti se však zcela pomíjí skutečnost, že je měřena vlhkost v tenké povrchové oblasti, a to obvykle do hloubky cca 20 mm. V případě gravimetrické a karbidové metody, kdy je nezbytný odběr vzorků s povrchu, týká se obvykle charakterizace vlhkosti povrchové vrstvy v tloušťce do 10 mm.

Takto měřená vlhkost postihuje pouze prvý ze tří důvodů, uvedených v úvodu tohoto příspěvku. Vyschnutí povrchové vrstvy nepochybně umožní uspokojivý průnik penetrečních roztoků i zakotvení např. polymerních úprav. Tato vlhkost však v žádném případě necharakterizuje celkovou vlhkost, uzavřenou v podkladních vrstvách, dynamiku jejího transportu, a nemůže tedy postihnout rizika vyplývající z bodu 2 a 3 (riziko tvorby pouchýřů, boulí na povrchové úpravě, resp. vliv transportu vlhkosti na hygroskopické povrchové úpravy.

Měření vlhkosti podkladů je tedy obecně velmi nedůsledné a podstatná rizika, spojená s aplikací povrchových úprav, nepostihuje.

4. Měření transportu vlhkosti z podkladních vrstev dynamickými metodami

Měření transportu vlhkosti formou difúze se věnuje celá řada normových předpisů. Nejstarší jsou Československé normy z roku 1973:

  • ČSN 72 7030 „Stanovení součinitele difúze vodní páry stavebních materiálů – Všeobecná část“,
  • ČSN 72 7031 „Měření součinitele difúze vodní páry stavebních materiálů metodou bez teplotního spádu“ (zrušena).

Na tyto normy pak navázala ČSN EN ISO 12 572 (červen 2001) „Tepelně vlhkostní chování stavebních materiálů a výrobků – Stanovení propustnosti vodní páry“.

Shodnou tématikou s jiným cílem se pak zabývá ČSN EN ISO 7783 „Nátěrové hmoty – Stanovení propustnosti pro vodní páru – misková metoda“.

V případě ČSN EN 12 572 je stanovování difúzních parametrů stavebních materiálů spojeno s výpočtem tepelně technického a vlhkostního stavu zejména obvodových konstrukcí tak, aby byly splněny požadavky na jejich tepelný odpor a současně i trvanlivost.

V případě ČSN EN ISO 7783 je snahou zkušebního postupu charakterizovat nátěrový systém z hlediska paropropustnosti, tedy ověřit, do jaké míry blokuje prostup vodní páry formou difúze.

Ve všech případech se jedná o laboratorní metody, založené na tzv „miskovém“ principu, tedy vážení misek tak, že měřený vzorek látky či nátěru odděluje prostředí s různým parciálním tlakem vodní páry, který je nastavován v obou stranách vzorku pomocí speciálních chemikálií.

S jiným cílem, i když na shodném principu, jsou koncipovány dvě americké normy, a to:

  • ASTM D4263 - 83 (2012) „Standard Test Method for Indicating Moisture in Concrete by the Plastic Sheet Method“,
  • ASTM F1869 - 11 „Standard Test Method for Measuring Moisture Vapor Emmission Rate of Concrete Subfloor Using Anhydrous Calcium Chloride“,

Obě metody jsou určeny pro použití in-situ.

V případě první metody se jedná pouze o velmi rámcové kvalitativní stanovení obsahu vlhkosti v podkladnív vrstvě, a to tak, že na zkušební místo se fixuje polyetylénová fólie v tloušťce cca 0,1 mm o rozměrech 18 x 18 in. (457 x 457 mm) a po krajích se k podkladu připevní 50 mm širokou samolepicí páskou. Nejdříve po 16 hodinách se fólie odstraní a konstatuje se, zda na rubové straně je přítomna či nepřítomna zkondenzovaná vlhkost.

Druhá metodika se již svou koncepcí výrazně přibližuje postupům, popisovaným v předchozích ČSN, resp. ČSN EN.

Její princip spočívá v předúpravě náhodně vybraného zkušebního místa přebroušením nebo odstraněním stávajících vrstev nátěru či stěrky z betonového podkladu. Zkušební místo má definovanou plochu 500 x 500 mm. Před vlastním započetím zkoušky je nutné ponechat připravené zkušební místo minimálně 24 hodin exponované standardní teplotě a vlhkosti předpokládané při normálním používání dané podlahy. Pokud tuto podmínku nelze splnit, norma definuje standardní teplotu 24 oC ± 5,5 oC při relativní vlhkosti 50 ± 10 %, která má být nastavena po dobu 48 hodin kondicionování zkušebního místa a dále i pro průběh vlastního zkoušení. Normou jsou vyžadována tři zkušební místa pro plochy do 100 m2 a dále jedno další zkušební místo za každých 100 m2 navíc.

Na připravené a kondicionované zkušební místo se pak umístí vzorek chloridu vápenatého na normou definované plastové misce se známou hmotností a překryje se průhlednu plastovou schránkou o ploše 460 ± 46 cm2. Její okraje se k podkladu fixují olepením samolepicí páskou šířky 50 mm. Po 60 až 72 hodinách se pak kryt odstraní a vzorek s chloridem vápenatým zváží s přesností na 0,1 g. V případě soustavy SI se standardně vyjadřují tyto údaje v gramech, případně mg/m2.

Velmi podstatné je, že k uvedené metodice existují i empiricky stanovená kritéria. Ta uvádí ASTM F710-11 „Standard Practice for Preparing Concrete Floors to Receive Resilient Flooring“ v tabulce 1, kde se požaduje, aby hodnota odparu nepřevýšila 3 lb/1000 ft2, resp. (14,65g/m2) za 24 hodin.

Oba uvedené zkušební postupy umožňují tedy posoudit dynamický transport vlhkosti z podkladních vrstev a posoudit tak rizika vzniku defektů povrchových úprav, nikoliv pouze na základě „statického“ měření vlhhkosti tenké povrchové vrstvy.

5. Závěry

Řadu závažných problémů povrchových úprav způsobuje vlhkost uzavřená v podkladu, a to zejména při rychlém postupu výstavby či v nepříznivých exteriérových klimatických podmínkách. Příklady vznikajících defektů budou ilustrovány v rámci prezentace příspěvku. Defekty ve formě boulí a puchýřů vznikají v důsledku působení osmotických a kapilárních tlaků a jsou důsledkem uzavřené vlhkosti v podkladu.

Stávající postupy měření vlhkosti jsou v tomto směru neúčinné a podstatu problematiky nepostihují.

Z uvedených skutečností je zcela zřejmé, že je nezbytné do tuzemské stavební praxe zavést postupy, popisované v citovaných amerických normách, zejména ASTM F1869 – 11. Aplikace těchto zkušebních postupů umožní zhotovitelům, ale i investorům vyhnout se často fatálnímu dodatečnému selhání povrchových úprav.

Literatura:

/1/ M. Balík a kolektiv: Odvlhčování staveb, Grada, 2008
 

Obr. 1: Defekty povrchové úpravy v důsledku zvýšené vlhkosti podkladu.
Obr. 2: Defekty povrchové úpravy v důsledku zvýšené vlhkosti podkladu.
Obr. 3: Defekty povrchové úpravy v důsledku zvýšené vlhkosti podkladu.
Obr. 4: Defekty povrchové úpravy v důsledku zvýšené vlhkosti podkladu.
Obr. 5: Schéma zkušební metody měření odparu z betonového podkladu dle normy ASTM F1869-11.
Obr. 6: Zkušební cela měření odparu z betonového podkladu dle normy ASTM F1869-11.
Obr. 7: Sada pro měření odparu z betonového podkladu dle normy ASTM F1869-11.

 

14041 Zobrazení - Vytvořeno: 2.8.2012 • naposledy editováno: 24.9.2016
Pomozte nám zvýšit dosah našich článků sdílením. Děkujeme.

Komentáře

avatar

Růžička

12 0
08:24 - 26.6.2014

Tak tohle je první podlahářský web, kde se opravdu dozví a vidí i laik o co jde. Gratuluji k tomu nápadu, pane Voborník děláte to dobře, dobrý nápad, super videa, díky. Růžička

avatar

Milan K.

16 0
12:37 - 21.6.2014

Musím souhlasit s Vladem. Tento web jde opravdu správným směrem a přeju videopodlahám a celému teamu kdo na tom děláte, aby jste to dotáhli do konce. Je to vynikající myšlenka, jo tohle má budoucnost. Milan.

avatar

Vlado

20 0
10:07 - 21.6.2014

No Pepíku. Chci říct jenom DĚKUJI!!!! Tvoje web stránky se dostávají na nejvyšší profi úroveň a to i díky počátkem spolupráce s panem Dohnálkem Jiřím a Pavlem. Super. Již teď se těším na další příspěvky těchto pánů. Jenom bych si přál, aby tyto články četly stavbyvedoucí a lidi zodpovídající za stav staveb... Ještě jednou děkuji!!!!!!!!